Pes je obecně považován za nejlepšího přítele člověka. Pro svou milou a oddanou povahu se stal velmi blízkým tvorem, který opravdu lidem připomíná přítele. Lidem se hlavně líbí příběhy, kdy pes zachrání nebo pomůže člověku. A je opravdu zajímavé, jak pes dokáže projevovat svou lásku. Někdy více než lidé.
    Když je člověku smutno, může se k němu přitulit, když je mu veselo, může si s ním pohrát. Ale to neplatí jenom pro psa. Jak se to vlastně stalo, proč je pes nejlepším přítelem člověka? Vždyť je tolik jiných a hezkých zvířat.
    Jak už bylo řečeno, je to hlavně pro jejich vlastnosti, pro jejich oddanost a lásku k člověku. Ale má to i hlubší kořeny. V dobách pravěkých, ještě před tím, než se člověk naučil obdělávat pole, se spřátelil se psem. Ten mu byl přítelem za hladu i za mrazu, ve všech těžkých chvílích. Na výpravy si s sebou lidé brali psy, někdy je použili i jako ohřívadlo  - a to i třeba tím, že je zabili a v jejich vnitřnostech si hřáli ruce (jak napsal například Jack London). Psi, ti důvěřiví tvorečkové, jim bezmezně věřili a jejich páni je sobecky využili.
    To například taková kočka je chytřejší. Může mít své pány ráda, ale pořád má ještě svoji hlavu a chrání si svůj život. Když jí jde o život, dokáže i svého zachránce, byť jí chtěl pomoci, zranit. Nikoho neposlouchá a žije si svůj vlastní život. Ale i taková kočka, když se k ní přitulíte, je vhodná k zahnání smutku. Její hřejivý a teplý kožíšek dokáže zahnat i největší smutky, zvlášť když si uvědomíte, že taková kočka se na vás křivě nepodívá, tedy s výjimkou situací, kdy jste na ni hrubí.
Ale každý domácí mazlíček, který si na vás zvykne, vám může pomoct zahnat smutky úplně stejně. Kdokoli s jakýmkoli životem a jakoukoli profesí přece může mít zvíře. Nejenom, že zažene smutky, ale i nemoci a je to přece tak krásné mít spřízněnou duši.

Kateřina Zlesáková

    A máme tu další mediální kauzu. Tentokráte Šluknov. Zprávy plnící aktuality o masových demonstracích a zločinech nepřizpůsobivých skloňované snad ve všech pádech. Aneb Sever žije.
    Znuděná česká společnost se pomalu probouzí a v obrazu médií je tu konečně vidět problém, který si dříve ve většinovém měřítku vůbec nepřipouštěla. Hromadný problém s Romy. Všechno odstartovala dlouhodobá slušně řečeno naštvanost lidí a přehlížení jejich problémového soužití s Romy v inkriminovaných oblastech. Když k tomu přidáte ještě dva následující brutálními útoky Romů, tak prostě onen pověstný pohár trpělivosti lidí přeteče.
    Situace na severu Čech je krásným vzorovým příkladem přehlíženého problému, který opět nikdo neměl chuť řešit. Jako vždycky, dokud se něco nestane, tak se nic neřeší. Proč taky…
Problémová místa jsou ukázkou toho, kam až může vést chování Romů, ignorance úřadů, nevyvinutost dávkového systému, to celé navíc podložené soudobou teorií multikulturalismu. Když to všechno smícháme, je z toho ghetto jak Chánov.
    Těžko říct, kdo má větší podíl viny na současném stavu, ale o to nejde. Jde o řešení problému. Chceme-li v aktuálním trendu pokračovat, musíme prosadit zákony, tvrdé a závazné pro všechny, jejichž vymahatelnost bude 100%, a zaměřit se především na prevenci sociálních nepokojů (podpora specializovaného vzdělávání, intenzivní práce se sociálně slabými,…). Nebo si prostě budeme muset zvyknout, že ne všechny části naší země budou tak bezpečné jako doposud.

Lukáš Jomrich