Dlouho jsem přemýšlel. Poslouchal jsem šumění rozkvetlých stromů, pozoroval jsem jednotlivé lístečky, třepotající se ve větru, vnímal jsem tajemně šumící moře… A nakonec se mi to povedlo.
Všem je známo, že víra je relativní. Někdo věří v to, jiný zas v tamto. Někdo věří tomu, jiný to pokládá za holý nesmysl. Stejně tak je relativní chtění a touha. Lidé chtějí něco, a když toho dosáhnou, chtějí zas něco jiného. Většina lidí své chtění brilantně využívá k uspokojení svých zvrhlých světských tužeb, ale jen málokdo je dokáže - nebo je ochoten - užít k dosažení vyšších cílů. A právě v tom je ten pověstný zakopaný pes. Ten veliký pes, co hnije někde v zadu na pomyslném dvorku lidstva už pěknou řádku století.
Jeden slavný muž kdysi řekl: „Představte si to ticho, kdyby každý říkal jen to, co skutečně ví.“ Nebo kdyby každý jedl jen to, co skutečně sní a ze všeho dostatku si nemazal přebytečné jídlo po tvářích. To by byl najednou dostatek. Či jestliže by každý odsuzoval jen to, co je veskrze špatné a jen něco,

co mu překáží v jeho velikášských představách o nesmyslných požitcích. To by pojednou bylo upřímných a čestných lidí!
Nedávno si mi můj přítel postěžoval, že má ve škole již druhou pětku ze stejné písemné práce a jeho učitelka jej nutí, aby si ji napsal potřetí. Navrhl jsem mu, že by se na písemnou práci mohl připravit. Přesto, že se mnou souhlasil, silně pochybuji, že se na písemnou práci připraví. Jakoby neuměl myslet dopředu. Jakoby se nad celým problémem neuměl zamyslet. Stačilo by jen se ponořit do sebe a poslechnout moudrý vnitřní hlas. Sám se to nenaučil a jaksi tu není nikdo, kdo by jej to naučil. Rodiče, učitele nebo slavné celebrity to také nikdo neučil, tak proč by po tom měli pátrat?
Kvůli dogmatismu, nezlomné náboženské i jiné víře a dalším nesmyslům se v historii lidstva stává, že vysoce inteligentní lidé, mudrci, kteří skutečně vědí a mohou lidi učit, jak poznávat svůj vnitřek, jsou pronásledováni, mučeni vražděni a všemožně jinak zbavováni svých, pro novou náboženskou generaci buřičských schopností. Je to příklad mocných čarodějek, dávajících lidem moudré rady, procitnutí skrze tajné praktiky. Čarodějky, které léčily nemoci a všemožně pomáhaly lidem, byly pošpiněny marnivostí mocných, zaživa upalovány a jinak sadisticky mučeny. Dodnes se lidé rozpačitě dívají do země, uslyší-li to čtyřslabičné slovo. Je zvláštní pohled - plný smíšených pocitů - na to, jak mocní lidé mají příležitosti udělat ze světa lepší místo – či lépe; jak z něj nedělat místo horší. Jak lidem raději podstrčí konzum a smyslová lákadla, než aby jim řekli pravdu… o tom, že jsou jen otroci.
Silní, svalnatí a bojovní černoši byli zotročeni a pošpiněni takovým způsobem, že i dnes se lidem příčí pohled na ně, ačkoli je situace lepší než dřív. Kvůli šetření na mzdách. Židé, úspěšní obchodníci a vyjednavači, byli vražděni a opovrhováni. Kvůli slepému přesvědčení. Majové a

Aztékové, vynikající zemědělci, vědci a válečníci – v podstatě vyhlazeni do jednoho. Kvůli bohatství. Rómové - dobří herci a baviči, přímo nelidským způsobem očerněni do takové míry, že tomu uvěřila i většina z nich samých. Kvůli sobectví. Avšak to zdaleka není všechno. Takových příkladů jsou tisíce, často se týkají jednotlivců, ale pokaždé je to jeden a ten samý problém. Marnivost. Na základě pýchy, předsudku, chtění nebo slepé víře. Jen málokdo se tomu v historii dokázal postavit.
Ale přesto, přes to všechno někde v dálce, v mlze, vidím dobrou budoucnost. Někteří lidé se již nabažili technických vymožeností, přešla je chuť poslouchat pomluvy a začali si více všímat svého okolí. Cítí, že v jejich nitru sídlí živá duše, krása a moudrost, která se chce projevit. Začali přemýšlet. Skutečně přemýšlet. Zavrhli předpojatost, odvrátili se od reklamy, babských povídaček či propagandy a vytvořili si na všechno svůj vlastní, nikým neovlivnitelný názor. „Pomocí energie, bdělosti, sebekontroly, a sebeovládání si moudrý člověk vytvoří ostrov, který ani povodeň nemůže smést,“ řekl kdysi Budha. A měl pravdu. Z těch slavných to dokázali Erasmus Rotterdamský, Leonardo da Vinci, Jan Hus, Galileo Galiley, Fernao Magalhães, Kryštof Kolumbus a jiní. To jsou skuteční moudří lidé. Nebyli to jen tupé ovce – jinak se to vyjádřit nedá – které by šly za každým silnějším hlasem. Vytvořili si svou vlastní osobnost, své vlastní já. Jsou to lidé hodní následování. Lidé, již mohou jít příkladem. Žádná z moderních celebrit jim nesahá ani po pás. Ty se nechají unášet vlastní pýchou, jsou okouzleny vlastním počítačově vyhlazeným hlasem, věří všemu, co o nich napíší novináři. A tak vlastně, aniž by si to byly ochotny přiznat, ničí svou duši. Jsou to uměle vytvoření, zdánlivě dokonalí lidé, kteří dnes neúspěšně nahrazují skutečné duchovní vůdce. Těch opravdu dobrých lidí, kteří jsou ochotni a hlavně schopni překonat sami sebe, svou dobu i ostatní lidi, je zatím toliko poskrovnu. Přesto jich několik znám. Ze zdvořilosti si tu neodvážím uvést jejich jména, ale jsou to právě oni, kdo mi ukazuje, že to lze.
A jednou… nakonec to dokážeme všichni… A potom bude krajina lidí o mnoho poklidnějším místem.

    Nikdy jsem si nemyslel, že si budu pohrávat s myšlenou ospravedlnění totalitního režimu. Vždycky jsem vyrůstal a byl vychováván v kapitalistickém duchu, v duchu doby: „jsi šikovný, budeš se mít dobře, jsi flákač, budeš živořit“.
    Předem podotýkám, že dobu socialismu jsem nezažil a že veškeré níže uvedené poznatky jsem získal z výuky historie, zkušenosti rodičů, prarodičů a médií. Můj pohled na současné dění je pohledem studenta ze střední třídy obyvatelstva, s rodiči, kteří nepodnikají.
    Dnešní doba dospěla do stádia, kdy už si opravdu nemůžeme být ničím jistí. Hroutící se burzy a finanční trhy, sociální nepokoje, nespokojenost s fungováním vlády, nedostatek práce a v neposlední řadě také nulové sociální vazby mezi lidmi.

Chtěli naši rodiče opravdu toto, když „zvonili klíči“ ?

Myšlenka socialismu ve svém prvopočátku vůbec nebyla špatná, jakožto průvodní myšlenka byla snad vždycky alespoň minimálně přínosná pro konkrétní stát a obyvatelstvo v každém extrémistickém režimu. Sociální smýšlení a zvýhodňování chudších vrstev je vlastně velmi ušlechtilá myšlenka. Zejména po válce, kdy byla zem těžko se sbírající ze dna, ideální půdou pro levicový extrém, slibující lepší zítřky. „Zoufalí lidé, dělají zoufalá rozhodnutí“.
Sice se ví, jak to ve skutečnosti bylo, ale je pravdou, že v socialismu měl každý práci, byt, svoje stereo a Trabanta. Nemohlo se za hranice, ale na druhou stranu nebyly problémy s drogami, přistěhovalectvím a kriminalitou v takovém měřítku jako jsou dnes. Mezi lidmi nebyla zdaleka tak velká rivalita, arogance a v zemi byl pořádek. Samozřejmě, že heslo komunismu „všichni se mají

stejně“ se přeměnilo na „všichni se mají stejně blbě“, z důvodu utopické ideje lidské rovnocennosti. V každé společnosti musí být vládnoucí vrstva a „poddaní“, ať si říká, kdo chce, co chce a kdovíjak vznešeného. Navíc plánovaná ekonomika a vedení státu neměly předpoklad k dlouhodobému fungování. Počáteční nadšení tak postupně přerostlo v Sametovou revoluci a nadšení z dalšího směru – z vytouženého kapitalismu.
    Na začátku byla radost a naděje, ale opět se to hroutí. Komplet. Bude další revoluce, nebo přijde nějaká zásadní událost, co celý svět „stabilizuje“?
    Ekonomové tvrdí, že jde o přirozenou křivku střídání zlaté éry a krize. Místo, kde se ocitáme, netřeba zveřejňovat. Už po krizi v roce 2009 se předpovídalo zlepšení, ale opět to nebylo na dlouho. Jak můžeme vidět, hroucení EU, nepokoje, umělé zásahy do ekonomiky postižených státu a náš státní dluh (Kč 1 456 800 000 000,-), nesvědčí o ničem dobrém. Špatným hospodařením států a domácností se pomalu blížíme k bankrotu.
    Obávám se, že nás čeká nějaká zásadní změna. Mluvit o apokalypse by bylo ale infantilní... Nejspíš nám zbývá věřit nebo se v lepším případě snažit o lepší budoucnost.