To, že zemřel Václav Havel, ví asi každý. I díky mediální masáži, která v týdnu před Vánoci nastala. Jenže za to pan prezident určitě nemůže a dost možná je to spíš problém dnešní doby, kdy máme informací víc, než potřebujeme (například oproti době komunismu, kdy se musely informace pracně dohledávat). Dnes za vámi ty informace dojdou, i když to ani nechcete, a člověk by se měl asi snažit příjem informací spíš omezovat.
   Z jedné věci, kterou na nás média vysílala, jsem ale měl radost. Všechny články se nezabývaly jen tím, co V. Havel udělal, pokazil nebo měl udělat lépe, mnoho lidí si vzpomnělo na to, co zde prosazoval. Na jeho myšlenky, v jejichž duchu proběhla sametová revoluce. Za poslední roky se na slova jako pravda a láska dost zapomínalo. Pokud bych měl tedy v této smutné události najít něco pozitivního, bylo by to připomenutí těchto myšlenek, které zde Václav Havel zanechal.
   Z mého pohledu člověka, který se narodil po revoluci a pana Havla  zažil jako prezidenta jen v dětství, jsem byl velmi překvapen tím, jakou celosvětově uznávanou osobností  byl. Zato v Česku se možná dočkal té největší úcty až po své smrti, ostatně v tomto ohledu nebyl bohužel prvním…
   S tím, že Václav Havel nebyl žádný světec, souhlasím, protože sám podle svých vizí lepšího světa vždycky nežil. Snad mu ale můžeme být vděční za to, že dokázal, že s pravdou, láskou a bez násilí se dá pohnout světem. Třídenním státním smutkem jsme tedy nevzdali hold jen jemu, ale především jeho vizím o světě!

Jan Vajsejtl