Pro nedávný projekt "Planeta Země 2012"(doporučuji), který vysílala ČT, byl zpracován výzkum, kterým se zjišťovala spokojenost lidí se současným systémem (ať už ho nazveme jakkoliv). 70 % lidí odpovědělo, že spokojeno není a chtělo by radikální změnu. Stejným lidem byla položena i otázka, jakým způsobem by se chtěli na této změně podílet, a pro tuto aktivní účast se vyjádřilo 25 % lidí. Většina z dotázaných by byla ochotna nanejvýš vhodit volební lístek do urny.
   Nejspíš to není zvláštní objev, ale třeba právě na tomto výzkumu je výborně vidět mentalita většinové společnosti – něco chtějí, ale nejsou ochotni pro to hnout ani prstem. Lidé nejsou pracím práškem, aby mohli obsahovat 2v1 a přitom smysluplně fungovat,  zvláště když si obě tyto části absolutně odporují. Jakákoliv větší změnu nejde uskutečnit bez aktivního zapojení většiny. A to teprve, když by se mělo jednat o změnu  systému, neboli nějakých (ne)psaných pravidel, podle kterých se řídíme a možná je považujeme i za dané a neměnné. Tento systém přece tvoří společnost,  a to společnost taková, která ho respektuje a podle něj se tedy i chová. Změna může nastat pouze v případě, pokud se (většinová) společnost rozhodne dále podle těchto pravidel (tohoto systému) nechovat. Společnost je ale stejně jako systém pouze abstraktní pojem, který je ale ve své podstatě živým organismem. Stejně jako naše tělo tvoří miliardy buněk, tak naše společnost je tvořena miliony lidí.
   Možná, že jste si stejně jako já již zvykli na pravidelný denní příval kritiky na všechno a od všech. Je zajímavé, že nejlépe se kritizují abstraktní věci, nikdo není rád konkrétní. Před rokem 89 byli obviňováni komunisté, potažmo Sovětský svaz (myslím si ale, že právem), dnes tuto roli převzali politici, potažmo EU. Rozdíl je jenom v tom, že dnes rozhodujeme sami o tom, jaké politiky si zvolíme a kam vstoupíme. Tím se znovu dostávám k člověku jako jedinci, a proto bych na závěr použil citát:

Jan Vajsejtl