Jako prasknutí napěchovaného měchu vlétl již v minulosti známý David Rath na naši mediální scénu.
   Perfektně zvládnutá práce policie, ztracená soudnost a obezřetnost pod tíhou moci nebo štěstí stálo za prvním chycením velké "korupční ryby"? Asi kombinace toho všeho ve spolupráci se vzrůstajícím tlakem veřejnosti na téma korupce.
   Nebudu zde ale pranýřovat D. Ratha, který je pouze člověkem, který toužil po moci, sebeuspokojení a my jsme mu to jednoduše umožnili. Jak zpívají Barbora Poláková a David Koller v nejnovějším "kritiksongu", který se týká české společensko – politické sféry "můžeme si za to sami". Rath se stal hejtmanem legálně, pravomoc hospodařit s miliardami mu byla svěřena voliči. Volby vyhrál na vlně boje proti poplatkům u lékaře, který dokázal výborně skloubit se svými rétorickými schopnostmi. Pod těchto "třicet korun" se mu podařio skrýt svůj egoismus, narcismus a nabubřelou touhu po moci a penězích. Matematika je teď vcelku jednoduchá: 7 000 000 > 30. Problém je ale v tom, že tohle voliči ve volbách rozeznat nedokázali. O to větší bylo moje zděšení, když jsem se dozvěděl, že Rath začínal jako pracičák prosazující spoluúčast pacientů u lékaře (pořad 168 hodin, 20. 5. 2012).
   Byli jsme slepí, budiž to pro nás ponaučení prohlédnout laciná hesla a dívat se na uskutečněné činy.
   Nakonec bych se ještě zmínil o vlně tzv. lidové tvořivosti, která byla ihned vyvolána. Ona ta "sedmička suchého – šustícího vína" k tomu opravdu vybízela. Jenže smích nad těmito fotomontážemi a karikaturami s sebou nese i hořkou pachuť cynismu...

Jan Vajsejtl

   Je rok 2012 a většina lidí již dávno nehledá informace v Ottově slovníku naučném, ale u strýčka Googla nebo tetičky Wikipedie. Od doby, kdy propojil naše životy internet, se mnoho odvětví změnilo – již nemusíme nosit peníze do banky a z ní, ale máme je pod kontrolou pomocí internetového bankovnictví. Nebo již málokdo olizuje desetikorunovou známku, aby mohl svému známému poslat dopis, nýbrž mu zdarma a mnohem rychleji zamailuje.
   Jak je vidět, některé oblasti lidské činnosti se přizpůsobily novým technologiím a současně dokázaly využít jejich kladů ve svůj prospěch. Když se ale podívám na oblast vzdělávání a školství, tak je to spíše naopak. Vezměme si takové klasické šprtací předměty, jako je dějepis, chemie nebo zeměpis. U těchto předmětů se nedivím člověku, který si při testu vytáhne iPhone a vyhledá si fundamentované odpovědi na internetu. Stejným způsobem to přece může udělat kdykoliv v budoucnu, jakmile bude tuto informaci v životě potřebovat. Moudrost přece nespočívá v tom, kolik informací znám zpaměti, ale spíše v tom, jestli vím, kde je najít.
   Na druhou stranu by nebylo správné tímto argumentem mnoha předmětům ubírat jejich důležitost. K řešení této neshody by mohla přispět větší svoboda při výběru předmětů, protože snad každý si vybaví klasický obrázek z těchto hodin, kdy s učitelem spolupracují tři, čtyři lidé, které tento obor zajímá, a zbytek třídy se nudí a přirozeně vyrušuje. Věřím, že mnohým z vás je současně známý ten pocit nechuti, když se musíte učit něco, co vám není vůbec k ničemu, po napsání toho určitého testu, nikdy nebude. Pokud se máme učit věci, které jsou pro nás zbytečné a jsme tak nuceni si vytvářet umělou motivaci a tím znásilňovat svůj přirozený rozum, v tom případě "je něco shnilého v království Dánském." Pokud by v tuto chvíli měli ti ostatní možnost být někde jinde a učit se to, co je zajímá, tak by to vypadalo jinak.
   Vždyť tyto věci se přece vůbec neshodují s heslem Učitele národů a českého rodáka J. A. Komenského, kterým bylo (a snad stále je) "škola hrou". Současně nás ale tyto věci také nepřipravují na reálný život, což je ještě horší!
   K čemu nám bude vědět jméno nějakého státníka, když se příští rok stejně změní anebo znalost xy2. Učením se takovýchto věcí mrháme časem místo, abychom se naučili jak se chovat v situaci, když se budeme ucházet o práci nebo při pracovních problémech s nadřízenými/podřízenými či takové zdánlivě obyčejné věci jako je správné upořádání dne. V současnosti je dokonce absolutně vypuštěna výuka mezilidských vztahů, které jsou ale hlavní náplní našeho života. Poté nechápu jakýkoliv údiv nad tím, že se lidé neumí chovat k sobě navzájem a denním pořádku se řeší triviální problém jiné barvy kůže (!).
   Toto jsou věci, které jsou neměnné a život je bude obsahovat za jakékoliv vlády, v místě nebo čase. Přesto stále zůstává důležitější schopnost krátkodobé paměti místo rozvíjení moudrosti uvnitř člověka.
   Článek zde napsaný nemá v žádném případě v úmyslu znehodnocovat nebo hanět způsoby výuky těchto předmětů zde na škole nebo kdekoliv jinde. Obdivuji práci současných učitelů a patří jim zasloužený dík všech studentů, že v současném chaotickém systému nám jsou schopni předávat něco do života. Přeji všech učitelům i studentům nádherné letní prázdniny a věřím, že české školství má již to nejhorší za sebou a s novým ministrem školství budeme moci v září nastoupit do lepších časů.

Jan Vajsejtl

   Jsem člověk, který nesnáší zimní období a vůbec zimu jako takovou. Mám proto nepopsatelnou radost, když přijde jaro, předzvěst léta. Nicméně nic není dokonalé. Objeví se spousta otravného hmyzu, některým mohou vadit přehnaná vedra, někdo je zase alergický na pyl.
   Mě ale rozčiluje jediná věc - oblézající se páry všude, kam se podívám. Takových párečků se totiž vyrojí tolik, že se počtem vyrovnají hmyzu a sají mi krev stejně tak dobře. Vůči nám nezadaným je to, řekl bych, velmi netaktní. A tak potom musím čelit situacím, kdy jdu po naší krásné zamořené přehradě a musím se opravdu přemáhat, abych nepřehodil "ty dvě špíny, co si snad chtějí vysát jazyk" přes hráz. Takové vídám mnohokrát za den. Vrchol ovšem byl, když jsem přímo v parku na "fügnerce" spatřil dva bezdomovce, kteří se, slušně řečeno, oddávali lásce. Na druhou stranu, jiné radosti už asi nemají, nepřát jim to by bylo kruté. Ale přece ... na moji obranu, nejsem žárlivý, jsem prostě jen nepřející. Snad mi to trochu zvedne kredit.
   Nastává rovněž období, kdy lidé shazují svršky a jsou z vedra nuceni vystavovat svá těla - někteří jsou se svojí postavou spokojeni a takovým lidem já sekám poklonu. Ovšem velká většina lidí začne panikařit a s vidinou, že budou muset dříve nebo později předvést svoji postavu v plavkách někde na koupališti, či u moře, a začnou cvičit. Což ale vůbec není efektivní. Probíhá to zhruba tím stylem, že jdou do KFC, přejedí se s prominutím jak dobytci, poté přijdou domů a s brekem běhají na rotopedu dvě hodiny. Následně to zajedí bonboniérou a znovu s pláčem makají dál. U kluků to probíhá obdobně, jen více navštěvují posilovnu a žijí v domnění, že jim za měsíc naskáčou svaly - to je asi tak pravděpodobné, jako že já si někdy někoho najdu. Rada zní: Pokud nebudete cvičit pravidelně, bude vám tohle panické šílení na nic. Takže pokud se v tom vidíte, klidně si zajděte na McSmažáka, teď už to stejně nedoženete.

David Novák