Nejistota a strach. Někdo jen tak sedí, jiný očima přejíždí papíry se zápisky a křečovitě klepe koleny. Maturity na Obchodní akademii v Liberci právě začínají. Studenti se mají čeho bát. Za poslední dva roky na jejich škole zhruba "rupnul" u zkoušek z dospělosti každý šestý žák.
   Budova je nezvykle tichá a prázdná. Právě probíhají ústní maturity. Ostatní studenti jsou na praxích, turistických kurzech nebo exkurzích, aby maturantům nepřekáželi.  
   Maturity se odehrávají v horním patře školy. Z okna snad ale nikdo nevyskočí, napadá mě. Na chodbě postávají dva hloučky slavnostně oblečených mladých lidí. Dopolední skupinu maturantů právě vystřídala odpolední. Nervozita by se dala krájet. Při otázce: „Jak se cítíte?“ se všichni zasmějí a vyjmenují snad všechny negativní pocity, které se existují. Mezi nimi dominují nejistota a strach. O „svaťáku“ všichni spíše relaxovali a bavili se s alkoholem, v lepším případě bez něj.
Postupně přicházejí na patro zkoušející profesorky. Některé mají neutrální výraz, jiné se usmívají a na poslední chvíli radí studentům: „Buďte v klidu. Mluvte nahlas, a hlavně sami.“
Patnáct minut po poledni. „Tak pojď,“ kývá jedna z profesorek na první studentku, která odchází na potítko. Zkouška z ekonomiky právě začíná. Dobré rozpoložení přítomných dívek a chlapců okamžitě upadá.
   Čtvrthodinka přípravy utekla jako voda. A jde se na to. Místnost vypadá slavnostně. Na zdi nechybí česká vlajka. Za stoly ve tvaru T s bílými ubrusy sedí zkoušející, přísedící, i další členky maturitní komise. Maturantka Gabriela Kozlovská mluví o platebním styku zprvu dost sebejistě, ale některé otázky profesorek jí zarazí. Po patnácti minutách pravdy odchází však spokojená. „Čas na přípravu i samotná zkouška uběhne rychle,“ svěřuje se Gabriela, když má po všem.
   Písemné maturity studenti zvládli již začátkem května. „Testy byly jednoduché, byla to státní maturita, která je lehčí než školní," tvrdí student Matouš Jakubíček.
   Podle profesorky Ludmily Zbyňkové je to s obecnými znalostmi studentů stále horší a horší. „Dnes jsou línější než dříve. Před patnácti lety měli o všem větší přehled,“ upozorňuje profesorka.

Lenka Prágrová
(Zpracováno pro MF Dnes)

   Chorvatsko – země oliv, vína, opálených mužských a nádherných pohoří. Země, jež oplývá bohatou historií, plnou krve a válek, ale také statečných srdcí a chrabrých vůdců. Země… ale kuš! Jako kdyby to někoho zajímalo (ale nějaký úvod jsem vymyslet musel. Ostatně i to, co právě čtete, je součástí důmyslného novinářského triku. Děsivé, že?). Vyrážíme na STK Chorvatsko!
   Přeskočíme nakládání zavazadel a lidí, pomineme devatenáctihodinovou cestu a octneme se v prosluněném kempu. Nechme se obklopit vůní rozkvetlých sosen a spadaného jehličí. Nadechněme se slané vůně moře. Zaposlouchejme se do tichého šplouchání mořských vln… Baško Polje!
  Na úvod bych rád vzpomněl na sparťanské zacházení – budíček už v půl osmé. V osm kilometrový běh k moři a rozcvička. Pak krátká snídaně a chvíle na oddych. V deset začínal hlavní denní program. Večerka obvykle v deset večer. Kdo přišel pozdě na sraz, dělal kliky (1 minuta = 50 kliků (pozn. - až na výjimečné případy se nevztahovalo na vedoucí, neboť ti měli velitelský čas na hodinkách s manipulovatelnými ručičkami)).
   Prvního dne jsme se vypravili do městečka Baška Voda. Tady jsme nakrátko pobyli, pojedli zmrzlinu a opět se vrátili k vybalování a polehávání na pláži.
   Další den jsme vyrazili na široký okruh po okolí. Cesta byla drsná a kamenitá (zničil jsem si na ní své černé Nike tenisky). Nicméně stálo to za to – nádherná vyhlídka do okolí byla nezapomenutelná! Dorazili jsme okolo druhé odpoledne.
   Další dny nám, bohužel, pršelo, takže jsme zůstali zalezlí v chatkách se žolíky a přehrávači filmů (otužilí jedinci šli na řeku na rafty).
   Výlet lodí na nedaleký ostrov byl plný interních překvapení a příhod. Mohu prozradit jen tolik, že jsem si tam koupil domácí olivový olej, jedl čerstvě ulovenou makrelu a pil čistou vodu. Ano, a také jsem pěl českou hymnu v místním kostele.
   Nemohu zapomenout ani na celodenní výlet do Makarské. Nebýt výpravy do tohoto města, nejspíš bych mamince nikdy nekoupil suvenýr. Cesta byla tak dlouhá, že jsme v tomto městě museli obědvat. Vrátili jsme se k pozdnímu odpoledni.
   Poslední a nejspíš největší akcí byla diskotéka v baru s přiléhavým názvem Viagra. Abych to vysvětlil; přiléhavým kvůli chování místních Chorvatů, kteří se na naši diskotéku přijeli „podívat“ a „pobavit se“. Naštěstí všechno dobře dopadlo (snad až na několik zklamání, které k takovým zábavám zkrátka neodmyslitelně patří) – předem připravené trakaře sloužily k odvozu vyčerpaných tanečníků :-D.
   Ani jsme se nenadáli a nastal den odjezdu. S melancholickou náladou  jsme sbalili kufry a nastoupili do autobusu. Poslední uslzené pohledy skrz zamlžená okýnka prozrazovaly všeobecný názor na celý kurz (nebo to byla reakce na úmornou cestu, kterou jsme měli před sebou?). Zbytek výletu proběhl bez komplikací.
   Tak nebo tak – za svou osobu mohu říci, že se mi kurz neskutečně líbil, a to i přes určité osobní „zklamání“, které se však netýkalo kurzu samotného. Omlouvám se všem, kteří mi budou po přečtení plátku tvrdit, že jsem na něco zapomněl – už tak je článek velice dlouhý a podle tabulek jsou ti, co došli až tomuto místu, „na kost sečtělé osoby, které se nebojí většího shluku písmenek“.

Jiří Jirkovec