François Villon, nejvýznamnější francouzský básník středověku, vedl velmi neklidný život. Krátce poté, co složil magisterské zkoušky na Navarrské koleji, musel z Paříže uprchnout kvůli prohřešku. Připojil se k nechvalně známému bratrstvu Conquillardů, jednomu z nejvlivnějších tajných společenství v tehdejší Francii a Burgundsku, které pro něj získalo u krále milost.
Po návratu do Paříže se proslavil svými verši. Přidal se však ke špatné společnosti: podílel se na loupeži a opět musel z Paříže prchat. V nepřítomnosti byl odsouzen k smrti. Zrada a intriky nepřátel ho přivedly do žaláře a orleánský biskup nechal popravit jeho komplice. Možná tu ale je ještě jeden člověk, kterého si François kdysi získal na svou stranu…

V historickém románu Láska a smrt je vyobrazen svět rané francouzské renesance se vším jejím leskem i špínou. Od vznešeného vévody orleánského a jeho dvůr přes vychytralého prince Ludvíka až po obyčejnou vdovu se všechny vedlejší postavy chovají naprosto přirozeně a věrohodně. Každá z postav je jiná, má odlišný způsob uvažování i způsoby chování. Vyskytují se tu poddaní, kteří si ve své pýše myslí, že mohou neuposlechnout nakázání lenního pána, chlípní pedofilové, toužící po mladých hošících nebo důležití pánové, kteří si myslí, že svým chabým básnickým uměním mohou oslnit svět. Čtenář má možnost se doslova ponořit do minulosti a prožít ji znovu na vlastní kůži.
Spletitá dějová linie nejednou zcela odbočí od hlavního proudu, aby na něj později opět navázala ve zcela jiném světle. Například vypravování příběhu Hélaine d‘Estienne, biskupovy milenky, je rozvedeno na délku čtyřiceti stran. A když se z děje opět vynoří hlavní příběh, totiž osudy Villona, dívá se na něj poučený čtenář ze zcela jiného úhlu pohledu. Stejně tak ostatní postavy. Autor si mnohdy rezervuje několik stránek, aby popsal životní příběh postavy, u níž by jiný autor odbyl osud několika větami. Doslova s otcovskou péčí ztvárňuje každou postavu jako naprostý originál, odlišný od ostatních svými vlastnostmi, vnitřními pohnutky a schopnostmi. Dokáže stejně blízce a hluboce ztvárnit nájemného vraha jako papeže. Každému z nich dá do očí vlastní světélko, se kterým žije, jedná a rozhoduje se. Obermeier se nezaměřuje jen na hlavní postavu, jak to dělají ostatní autoři. Jeho kniha žije všemi postavami, které se v ději třeba jen mihnou.
Dojemný konec, který nechybí ani v dalších Obermeierových dílech, vytváří onu tolik vyhledávanou příslovečnou třešničku na dortu. Je stejně nečekaný jako dobře zpracovaný. Čtenář s postavou žije až do posledního dechu, soucítí s ní a žije její myšlenky. Představuje si, jaké by to bylo na jejím místě a uvažuje, co by asi udělal on, kdyby jí byl. Cítí každou její bolest, prožívá všechnu její radost.

Děj je místy proložený skutečnými básněmi francouzského básníka Francoise Villona. Posouzení nechávám na čtenářích samotných. Na někoho to může působit jako nepříjemné zdržování děje, jiným se tato vložka může nesmírně líbit. Záleží na vlastní osobnosti čtenáře.
Německému autorovi se dá vyčíst jen nemnoho věcí. Mezi to málo patří především jeho zvláštní sklon vykreslovat pedofilní muže a starce. Tyto pasáže mohou konzervativnějšího čtenáře nebo čtenáře, lpícího na konvencích, při čtení rušit, pobouřit nebo dokonce od čtení úplně odradit. Podobně je tomu i s otevřenou homosexualitou či otevřeně popisovanému milování muže a ženy. Bez toho by ale kniha nebyla tak věrohodná a postavy by nebyly tak umně vykreslené. Je zkrátka třeba brát lidi takové, jací jsou, a ne tak, jakými bychom je chtěli mít.
Zklamání může způsobit i to, že kniha není tak dlouhá, jak by vášnivý čtenář chtěl. Text je psán, vzhledem k průměrné velikosti u jiných knih od jiných autorů, velikým písmem, takže ačkoli má kniha plných 393 stran, je to prostě málo. Kdyby Obermeier přidal větší detaily Villonových příhod a přidal nějakou další, či se rozepsal o tom, jaké byly reakce jeho známých na poslední událost v knize – zkrátka kdyby jakkoli prodloužil děj vynikající knihy, čtenáři by to určitě uvítali. Ovšem je třeba brát délku příběhu takovou, jaká je – kdo ví, možná by delší děj způsobil, že by kniha nebyla tak dobrá, jako je…
Celkové hodnocení knihy je jasně kladné. Spojil se v ní geniální spisovatelský um Sigfrieda Obermeiera s neřestným a bohatým životem Francoise Villona. Od první až do poslední strany nemá čtenář klid, dokud se nedozví, co bylo dál. V knize v podstatě nejsou nudné pasáže, takže je velmi těžké ji odložit a jít dělat „něco užitečného“.