Všichni to známe. Odkládáme věci na neurčito s tím, že je někdy vyřešíme, odkládáme schůzky se starými přáteli s tím, že se s nimi určitě musíme někdy setkat, odkládáme nepříjemné povinnosti a ani nevěříme, že je někdy budeme muset splnit. Jedním z období, kdy tohle všechno lze vykonat, jsou prázdniny.
   Na začátku prázdnin panuje opojná nálada. Slunce svítí jak o život a knihy zůstanou v koutě. Každá připomínka školy nebo práce je odporná a zkazí nám celý den, tak na ni raději ani nemyslíme. Jen ironické poznámky rodiny a přátel nám oznamují, kolik ještě zbývá dní, kdy člověk nebude mít žádné větší starosti než jak zahnat nudu.
   Na druhou stranu ale přicházejí také příjemné možnosti, jak nudu zahnat. Nové zážitky, relaxace i extrémní situace, to všechno o prázdninách najdete na každém rohu. To ale neznamená, že se o prázdninách nemůžete i vzdělávat. Vždyť stačí obyčejná návštěva hradu nebo zámku, muzea či výstavy, abyste se dozvěděli něco nového. Třeba to ani nikdy nevyužijete, ale kolik podobných věcí musíme držet v hlavě a co když se vám to někdy bude hodit. Obyčejným přečtením knihy si zase osvěžíte gramatiku a ještě se dobře pobavíte.
  Zkrátka, jde o to najít si nějakou pohodlnou, zábavnou cestu, jak prožít své dny volna, odpočinout si a nabrat síly do dalšího školního roku.

Kateřina Zlesáková

   O letních prázdninách se snažíme, aby byly naše peněženky neustále naplněné (přestože peníze odtamtud mizí vlastně rychleji, než vůbec přišly). Proto většina z nás rok co rok střídá jednu brigádu za druhou. Ta moje loňská představovala šestihodinové postávání ve foyer multikina, letos jsem chtěla změnu. Přihlásila jsem se proto jako instruktorka oddílu (v oddíle je vždy jeden instruktor a vedoucí) na dětský letní tábor .
   Jakmile své svěřence spatříte, nesuďte je podle prvního dojmu. Každé dítě je osobnost a je jen na vás, jak se k vám bude celou dobu pobytu chovat. Berte pozitivně i fakt, že z patnácti lidí máte v týmu čtyři blonďaté Honzy a tři hnědovlasé Aničky a rozeznávat je od sebe 24 hodin denně je fuška.
   Radost vám většinou dělá chvalitebná matrace ve stanu a čokoláda, v lepším případě ne rozteklá. Útěchu hledáte v ostatních vedoucích a instruktorech, kteří na tom jsou podobně a někdy i hůř než vy. Ne každému se totiž naskytne štěstí například prát o poledním klidu jedny pokakané trenýrky... :-)
   Pokud jste jako děti ponocovali do půlnoci, tady se „paří“ téměř až do rána. Místo tílka však máte na sobě dvě tlusté mikiny a v ruce místo skleničky vína baterku. Světlo se leckdy hodí k rozeznání obličejů dětí, které si po večerce udělaly bojovku v koruně jabloně. Ráno vypadáte jako po flámu a mrzí vás jen fakt, že se ve skutečnosti žádný flám nekonal, ale vy začínáte mít okno z nevyspání.
   Jestli máte děti aspoň trochu rádi, běžte do toho. Peněz sice moc nenašetříte, ale přinesete si do života spoustu zkušeností a úsměvných zážitků. A když děti píší domů, jak se jim na táboře líbí, odnášíte si i krásný hřejivý pocit. Práce s nimi vyžaduje trpělivost, ale výsledek stojí za to. Jako, když je konečně uspíte...

Lenka Prágrová

   „Dobrý den, nechcete si zakoupit či přispět….?“, tak tuto větu slyšíme v centru Liberce často. Jedná se o prodej drobných předmětů, které většinou vyrábějí lidé s postižením, nebo o výběr peněz na pomoc lidem v nouzi pomocí sbírek v ulicích. Dosud jsem se těmito jevy nezabýval, prostě jsem odmítal všemožné nabídky a přemlouvání ze strany prodejců. Toto léto jsem si to ale vyzkoušel ze strany oslovujícího a v krátkosti můžu říct, že jsem určitě více získal než ztratil.
   Pokud byste se rozhodli do nějaké takové brigády jít, což není zase tak nepravděpodobné, protože tato práce se dá sehnat snad vždycky, tak bych pro vás měl určitě několik užitečných rad. V první řadě není možné dělat to pro peníze. Sliby, že si můžete vydělat AŽ 800 Kč nebo více za den jsou jen pro upoutání pozornosti. Realita může být i o řád nižší. Prodej není vůbec výhodné provozovat ve všední dny v odpoledních hodinách. Lidé se vracejí z práce a opravdu je nezajímá kdosi zdržující je v jejich cestě k vytouženému domovu, ať už jim nabízí cokoliv. A to platí dvojnásob, pokud nejste první, kdo jim něco nabízí, a tak už to většinou bývá. I pokud budete nabízet výrobky o víkendu nebo ve svátek, kdy se po městě prochází líným krokem více rodin nebo párů, i tak se moc často nesetkáte s kladnou odpovědí.
   Odpověď je nikdy! Ale nebuďte zoufalí, ač problém vězí právě ve vás. V mém konkrétním případě jsem nabízel výrobky z dílen lidí se zdravotním postižením, avšak já jsem naprosto zdravý, a proto si jen málokdo uvědomí, komu zakoupením výrobku pomůže. Spíš si řeknou, že půjdou tyto peníze ke mně do kapsy a upřímně řečeno, můžu se jim divit?
   Za prvé, při prodeji výrobků nebo realizovaní nějaké sbírky, jež se týká lidí s jakýmkoliv handicapem, by měli být přítomni sami lidé, kterým jsou tyto peníze určeny. Dokud budou tyto sbírky v terénu provozovat mladí usměvaví lidé, nemůžou mít nikdy nějaký větší úspěch (anebo získají peníze jen díky vybroušených křivkám a většímu výstřihu, na což se však v žádném z případů nepřispívá). Druhá věc se týká místa prodeje. Není výhodné prodávat stále v centru města, vhodnější je třeba místo nějaké větší akce, kdy jdou lidé za zábavou a není jim tedy líto „pustit pár kaček“ jako příspěvek na určitou věc.
   Tyto skutečnosti jsem pochopil ve chvíli, kdy jsem se spojil s člověkem, který je na vozíku, a prodej realizoval s ním. Výdělek si pak dělíte, ale prodáte jisto jistě více než dvojnásobek toho, co by se vám povedlo prodat samotnému.  Zároveň určitě platí, že ve dvou se to lépe táhne. Současně je důležité, abyste spolupracovali s člověkem, který má s takovou věcí už nějaké zkušenosti a především mu nevadí jít mezi lidi. Což je asi ta Achillova pata celé této věci. Málokdo ze zdravotně postižených má odvahu či chuť chodit nebo jezdit v centru města mezi lidmi, je zvyklý na všudypřítomné pohledy kolemjdoucích a současně je ochotný je snášet i nad rámec nutnosti.  Tyto pohledy jsou však v případě, že něco nabízíte, naopak výhodou.
   Zdá se mi, že si u nás lidé teprve zvykají, že mezi námi žijí lidé, kteří prostě nejsou dokonalí. To, že je však úraz páteře odkázal k životu na kolečkách, ještě přece neznamená, že musí žít jen ve svých kruzích a mezi nás „dokonalé“ nepatří.
   Na závěr bych trochu odlehčil. U této brigády totiž určitě není nouze o humorné momenty, které pocházejí z výmluv lidí, které oslovujete. Opravdu bych nevěřil, kolik lidí chodí do města bez peněženky nebo je již tak moderních, že u sebe mají pouze platební kartu. Výjimkou není ani to, když jste odeslán k nějakému „populárnímu“ politikovi. V každém případě je to výborná zkouška pro vaše komunikační schopnosti, pevnou vůli a občas i nervy.

Jan Vajsejtl