Jdu ze školy pomalu, kousek kolem zlatého stromu.
Polapen v básnickém zápalu, teď už nechci jít domů.

Chci bloudit po městě, tak jako mé myšlenky bloudí.
Nečekám, už jsem na cestě za těmi, co mě soudí.

Proč bych jen stál a koukal do prázdnoty ?
Já si jen tiše broukal a četl cizí životy.

Za to mne soudíte, protože o mně nikdo nic neví.
Vtipné, jak nevíte, a proto se každému jinak jevím.

Jsem upřímný k sobě a k ostatním též.
Ocitám se ve zlobě pokaždé, když slyším lež.

Teď už mne znáte a víte, jaké mínění mám.
Štěstí nás mate, proto vám radu vstřícně dám.

Jen přijďte kdykoli, avšak s úctou ke druhým.
Poradím s čímkoli, ale když neposloucháš, nemluvím.

Pár myšlenek prochází městem u mého děravého boku.
Pouze jedním gestem dokážu uvést myšlenku do kroku.

Vždy když mám trochu času, tak pozastavím se nad chvílí.
Podívám se na svou životní trasu, na to, kolik mám ještě mílí.

Život je zvláštní místo a stejně tak lidi v okolí.
Žijeme jen jednou načisto, jak nám příležitost dovolí.

Když budete mít chvilku volna, jen a jen pro vás.
Nepromarněte ji, protože myšlenky jsou jak provaz.

Už jsem probuzen z mámení, jak básník se teď cítím.
Listy zlatého stromu zelení a já doma už měl býti.