Děj knihy je zasazen do období Uhersko-Osmanských válek na konec 17. století na území Sedmihradska, Chorvatska i Středomoří. Hlavní hrdina knihy, Kapitán Báthory, skvěle ovládá umění meče i jazyka, a každý nepřítel jeho rodiny i jeho názorů se právem třese strachy, uslyší-li jeho jméno. Jak už to bývá, jak je kapitán dobrý ve vnějším světě, tak selhal v životě osobním. V zármutku nad ztrátou milované manželky opustil svého syna a plně se odevzdal armádě. Ačkoli by teď, po dvanácti letech, své rozhodnutí rád změnil, osud jakoby chtěl, aby za své ohyzdné činy zaplatil. Jeho syn Michal je unesen loupeživým kmenem martalovců, žíznících po pomstě. Dříve, než se kapitán stačí vyléčit ze svých zranění, mizí Michal v útrobách Osmanské říše a zdá se, že už nenalezne cesty zpět… Kapitán bude po uzdravení stát před životním rozhodnutím – postaví se osudu nebo se konečně vzdá?
   Největším nedostatkem knihy je její negativita. Kapitán je chladnokrevný zabiják; zákeřný a vychytralý bojovník; krutý válečník bez kouska cti. Ať už to byl záměr nebo ne – přátelská láska mezi muži ani provinilá otcovská láska nemohou vyvážit neskutečné množství násilí a zla.
   Autor dosáhl jediného (ať už to byl záměr nebo ne); vytvořil knihu, v níž převládá „zlo“ nejen v té „špatné“, ale bohužel i v „dobré“ skupince hlavních postav. Kapitán o sobě nejednou sám prohlásí, že jen páchá samé zlo a dobro moc nemusí. V jiných dílech jiných autorů jsou podobné postavy, rovněž negativní, avšak v této knize je to (absencí krásných vzpomínek nebo prožitků) přehnané a nesmyslně vyostřené.
   Objevují se tady téměř začátečnická klišé, mezi nimiž vévodí bezchybná muška „dobrých“ hrdinů a až chronická neschopnost přesně střílet u jejich nepřátel. V prvních okamžicích toto čtenář snadno přehlédne, ale postupem děje už to začne doslova bít do očí.
   S tím souvisí poměrně nepochopitelná záležitost. Autor v knize píše: „)…) kapitán byl spíše průměrný šermíř, ačkoli ve své zemi patřil mezi nejlepší. Absolvent šermířské školy v Praze by ho nejspíš zabil,“ a přitom kapitán Báthory sráží jednu tureckou hlavu za druhou, jakoby se nechumelilo. Znamená to snad, že celá turecká armáda, včetně elitních janičárů, neuměla zacházet s mečem ani tak dobře, jako absolvent šermířské školy v Praze? Či záhadná koupel s kůží popsanou tajemnými symboly naučila kapitána pohyby, dovednosti, dechová cvičení, postoje, kličky a schopnost mít čistou mysl; schopnosti, kterým se nejlepší šermíři učí několik desítek let?
   Naproti tomu lze postavit slušně zpracovaný děj a realistické chování všech postav. Ač se jedná o škatuli nepříliš složitého „putování za osvobozením“, dokázal autor toto téma zpracovat nevšedně a s originalitou. Kupříkladu už samotné zasazení fantaskního příběhu do prostředí reálného světa je zajímavé (ve většině příběhů jsou buďto fantaskní postavy ve fantaskním světě nebo reálné postavy v reálném – neupraveném – světě). Na první pohled by se to mohlo zdát rušivé, ale později se to ukáže jako velmi přínosné – především to posílí temnotu a záhadnost děje, kterých chtěl autor nejspíš dosáhnout primárně. S tou souvislostí je třeba zmínit dobrý popis okolí – není ani dlouhý, ani krátký.
   Velkým plusem knihy je výtečné provedení soubojů a momentek. Je znát, že tady si dal autor velice záležet. Například odhalení kapitána u bran osmanského města je vytvořeno s nápadem a potřebnými detaily (samozřejmě nepočítáme-li již vytčené).
  Rovněž dialogy postav jsou velmi důvěryhodné. Dohadování postav, přemlouvání a přesvědčování – to vše je provedeno velmi dobře (např. když kapitán přesvědčoval osamělého baču, aby mu půjčil svého syna jako průvodce).
   A ačkoli se autor věnuje jen jediné hlavní dějové linii, věnuje se jí s velikou péčí. Na cestě za nalezením syna se neustále dějí nová dobrodružství, jsou odhalovány nové skutečnosti a záhady.
   Ačkoli se nedá říct, že by kniha byla celá špatná, její podstatná část je v lepším případě nesrozumitelná. Rozhodně od ní nelze čekat hloubku děje nebo sdělení skrytá mezi řádky, spíš naopak. Avšak i to lze ve specifickém úhlu pohledu považovat za plus. Celkový dojem už každopádně musí posoudit sám čtenář – záleží jen na jeho prioritách.

Jiří Jirkovec

   Příběh, který život píše sám. Příběh, díky kterému mnohým z vás naskakuje husí kůže doplňující lítostivý pocit na srdci. Přesně takhle může na většinu z vás působit životní příběh Nicka Vujicice, muže, který se narodil bez končetin. I když tato kniha nese podtitul „inspirace pro báječný život“, mělo by vás více zaujmout Nickovo postavení a víra v boha. Způsob, který si svůj život užívá je neuvěřitelný. I přes všechno trápení a mnohé neúspěchy nepřestává bojovat, užívá si života naplno a ještě cestuje po celém světě a přednáší spoustě lidí, aby jim dodal naději a ukázal jim, že každý člověk byl úmyslem boha, ať už je jakýkoliv.
   Nickův příběh začíná před 30 lety v den jeho narození. Tehdy se zděsili i jeho rodiče. Nick se totiž narodil bez končetin. I přes všechny jeho chyby si ale rodiče ještě v ten den uvědomili, že je to krásný chlapeček, jen mu pouze chybí pár částí. S každým člověkem, ať už je jakýkoliv přeci bůh má plány. A i s Nickem doopravdy měl.
   Jeho dětství nabývalo různých chutí. Děti ve škole se mu posmívaly, šikanovaly ho a někteří zase v Nickovi viděli poselství a silného ducha. Nikdy ale nepřestával bojovat. Několikrát chtěl spáchat sebevraždu, ale vždy si na poslední chvíli uvědomil, že ho ostatní potřebují. Začal si užívat života čím dál tím víc. Surfoval, jezdil na skatu, potápěl se a dělal mnohem víc věcí jako normální člověk. Neměl žádné zábrany. Ani svůj handicap.
   Velkou pomoc při různých aktivitách mu podávala levá zakrslá nožička. Ta mu také umožňovala ovládat speciální vozík. Díky ní zvládal plno věcí i bez pomoci protéz, které využíval jako malý. Dokázal ovládat mobilní telefon, hrál lodě se svým bratrem a mnoho dalšího.
   Nick je momentálně ředitelem neziskové organizace Life Without Limbs (život bez končetin) a objíždí celý svět, aby přednášel lidem a dodal jim sebevědomí a odvahu. Roku 2010 navštívil dokonce i Českou republiku. Byl řečnit v Praze a Brně. Nyní žije plnohodnotný život. V únoru letošního roku se dokonce oženil se svou dlouholetou přítelkyní Kanau Miyahara.
   A jaké je mé hodnocení celé knihy a vůbec můj pohled a názor na Nicka? Je to pro mne inspirativní osoba. Obdivuji ho celým svým srdcem. Obdivuji, jak se dokáže vypořádat se všemi „úkoly“, které se mu postavily do cesty. Už jen když jsem četla jeho knihu, nevěřila jsem svým očím a myšlenkám. Co dokáže s člověkem víra v boha, odvaha a odhodlání putovat životem přes cokoliv, to je neuvěřitelné. Pokud se o Nickovi a jeho životním příběhu chcete dozvědět více, přečtěte si tuto knihu, poslechněte si jeho písničku „Something more“ nebo si prostě sežeňte jeho různá DVD a videa. I mně se díky němu změnil pohled na život.

Adriana Micáková