Homosexuálové. Gayové a lesbičky. Nebo snad buzny, teplouši a homouši?! Myslela bych si, že svět, ve kterém nyní žijeme, je plný tolerance. Ale pravdou je naprostý opak. Na tomhle světě se najde spousta lidí, kteří homosexuály odsuzují.
    Ale proč?! Jsou to lidé stejní jako všichni ostatní. Jsou snad špatní kvůli tomu, že se jim líbí osoby stejného pohlaví? Jsou nemocní a měli by se jít léčit? Ne! Já to prostě nepochopím... Vždyť každý má právo si vybrat toho, s kým bude žít. Ať už je homosexuál, bisexuál, heterosexuál, černoch, běloch či křesťan nebo žid. Láska je láska. Ta překoná nenávist. Nemá barvu a nemá žádnou orientaci. Vše je láska.
    Homosexualita totiž není nemoc. Není to ani žádný problém gayů a lesbiček. Je to především problém těch lidí, kteří je odsuzují a nadávají jim. Ti mají problém. Sami se sebou. Nedokáží tolerovat. Chybí jim respekt vůči druhým.
    Bohužel s tím nedokážeme nic udělat. Můžeme se pouze radovat z toho, že se homosexualita začíná stále více přijímat. Myslím, že tomu částečně napomáhají i některé celebrity. Je totiž spousta celebrit, které jsou otevřené a za svoji sexuální orientaci se rozhodně nestydí. Jsou vzory pro spoustu lidí a dokáží na ně zapůsobit. Mezi některé homosexuální osobnosti patří například zpěvák Adam Lambert, herec Neil Patrick Harris, zpěvák a klavírista Elton John a také patřil neuvěřitelný zpěvák Freddie Mercury. Následuje spousta dalších jmen, která gaye a lesbičky podporují.
    I v České republice začíná být homosexualita chápána jako zcela normální věc. Každoročně se v Praze konají pochody homosexuálů.
   Letošní pochod se konal dne 28. října. Sešlo se tam 10 000 lidí, ať už homosexuálů nebo heterosexuálů. Okolo poledne se začali na Václavském náměstí shromažďovat účastníci pochodu, ale také ti, kterým se pochod nelíbil. Těch ale bylo jen okolo 20. Ani ti však nezkazili účastníkům pochodu náladu. Kolem půl druhé byl pochod odstartován. Od minulého roku se pozměnila trasa, aby účastníky mohly doprovázet i alegorické vozy. Já osobně na pochodu nebyla, ale příští rok se tam určitě musím podívat. Je to akce plná barev a lidí, kteří nemají předsudky vůči ostatním. Jsou jako každá menšina a když je neodsuzujete, neodsuzují ani oni vás.
Takže drazí homofobové: Neříkáme, abyste homosexuály začali ihned podporovat. Pouze vás prosíme, neurážejte je a naučte se je alespoň tolerovat.

Eva Čeřovská, Romana Dimlová

    Výsledky voleb jsou již zjevné. Drtivě zvítězila levice, což nebylo nic neočekávaného. A je to tak snad i dobře, že v jedné komoře vládne pravice a ve druhé levice.
    Každý si mohl všimnout, jak se všude vyrojily plakáty a billboardy, do schránek chodily letáky a konaly se různé schůze s kandidáty těch či oněch stran. Politici se zkrátka snažili přesvědčit lid, že jejich strana jim může nabídnout výhody, které si zaslouží, a že zkrátka změní celou situaci v lepší. Také KSČM se účastnila těchto debat, i když popravdě nehájila svá stanoviska tak tvrdě jako teď po volbách, kdy se ukazuje jejich zarytost podobná marxistické snaze o konečnou socialistickou revoluci. Své názory říkají nahlas a bez ostychu.
   Také u nás doma se nashromáždila pořádná kupka letáků i speciálních časopisů jednotlivých stran. Kdykoli jsme jeli kamkoli, smály se na nás tváře politiků ze všech stran. KSČM se ale na billboardech neobjevila. Dokonce i jejich leták byla skoro jen přepsaná kandidátka. Co bylo příčinou jejich neúčasti na plakátech a skoro nulové propagace? Týká se tato otázka peněz, nebo jen toho, že komunisté si dělají reputaci hlavně svými názory a proslovy?
   Možná, že skutečnost, že se na nás neusmívali z billboardů a vlastně ze všech stran, přispěla k tomu, že je lidé volili. Přece jenom se snažili myslet ekonomicky a ušetřit na nákladech za volební kampaň. Také to možná bylo tím, že když vidíte jednoho politika na bezmála deseti plakátech, jeho tvář se vám  znechutí. Kromě toho -  komunisté samozřejmě  dlouho nevládli a lidé si myslí, že od nich mohou očekávat velké věci.
    Pravdou je, že velkou část kampaně, jak ostatně řekl i předseda strany Vojtěch Filip, jim zařídila opozice. Neustálým škrtáním platů i důchodů a různými reformami, byť nezbytnými, si u lidí určitě „nešplhli“. Takto to bývá vždycky a asi  je pravda, že žádná strana se lidem nezavděčí.

Kateřina Zlesáková

   Letošní krajské volby by se daly zhodnotit dvojím způsobem, a to z pohledu výsledku v celé ČR a výsledku v Libereckém kraji.
   Titulky všech novin hlásaly vítězství rudo-oranžové. S tím, že rudá byla vítězem bez jakékoliv kampaně, cíleného programu nebo návrhů na řešení problémů. Lidé volili komunisty ve velkém. Získali nejvíc hlasů od listopadu 89. Mnoho lidí se z této skutečnosti  zhrozilo, vždyť to vypadá, že si přejeme návrat socialismu. Myslím si, že to tak není. Lidé volili komunisty především proto, že se dnes stali právě oni v jejich očích tím „menším zlem“.
   Koukněme se na pravici (alias ODS). Jejich zástupci kradou, korumpují a ještě nám zvyšují daně (to je ale to nejmenší...). Podívejme se na levici (alias ČSSD). Politici tam dělají to samé (i když v současnosti jen na krajské úrovni).
   Není  vůbec  jednoduché býti v Česku voličem. Za posledních dvacet let jsme ale už stihli něco pochopit. Myslím tím to, že mluvení není to samé, co konání. Tuto skutečnost nádherně demonstrovali lidé v tom našem kraji. Týdny před volbami nás masírovala hesla  parlamentních stran, ty ale zaznamenaly v těchto volbách nebývalý debakl. Lidé volili hlavně lidi, za kterými již stojí nějaké činy, podívali se do neměnné minulosti a dali jí přednost před vrtkavou budoucností.
   Zajímavé je zamýšlení, proč se tak stalo pouze u nás, vždyť nikde jinde nezvítězila regionální uskupení nad velkými stranami tak drtivě. Jedním z důvodů je to, že se za poslední volební období vystřídaly u moci jak ČSSD, tak ODS. Vyzkoušeli jsme si oboje a ani s jedním jsme nebyli spokojeni. Druhým a možná nejdůležitějším důvodem jsou paradoxně povodně z roku 2010. Ač se kraj v čele s hejtmanem v průběhu povodní angažoval a sliboval pomoc a rychlé napravení škod, později svoje sliby nedodržel. Především silnice ve vlastnictví kraje nejsou po povodních z většiny opraveny. A právě na této skutečnosti  postavili svoji volební kampaň Starostové, jejichž členové často spravují povodněmi postižená města či vesnice. Jak jsem už zmiňoval,  je to paradoxní, ale i povodeň nemusí být jen zlem a může její oběti postrčit k cestě kupředu. Neopomenutelným faktorem je i plýtvání penězi a korupce. To už ale není žádným tajemstvím a každému snad došlo, že ti, co kradli předtím, to budou dělat i nadále.
   Věřím, že se v letošních volbách ukázala cesta, jak proměnit politickou kulturu u nás, a jsem rád, že se to projevilo právě v našem kraji. Nemalou zásluhu na tom mají i občanské iniciativy, které před volbami pomáhaly lidem orientovat se v kandidujících stranách. Odkud by měla vzejít obroda, když ne od těch nejmenších jednotek, kterými jsou města či vesnice. Současně ale nemůžeme chtít zázraky,  politici jsou přece odrazem celé naší společnosti a ta se zákonitě nemění ze dne na den.

Jan Vajsejtl

   Už odmala jsem se chtěla učit jazyky. Zaujalo mě rčení „Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem.“ Přispělo k tomu asi i to, že jsem na jazyky poměrně nadaná a zajímají mě různé kultury. I přes jazyk lze poznat kulturu a zvyklosti národa. Některé jazyky mají jednoduchou gramatiku a hodně výjimek z pravidel, jiné jsou uspořádány pravidelně. Některé vypouštějí slova, jiné zkracují nebo naopak skládají slova dohromady.
   Lidská populace celkově je schopná lehce se učit jazyky. Pro většinu lidí jsou jednodušší než například matematika nebo fyzika. A už sama skutečnost, že je na světě tolik jazyků, je přece naprosto úžasná. Různé jazyky znamenají různé přízvuky, jinou tvorbu gramatiky i jiné chápání světa. Liší se podle podnebí i podle celkové schopnosti rozvíjet se.
   Většina lidí se dostane jenom ke světovým jazykům. Ty se časem vyvíjejí, takže jako byla ve středověku mezinárodním jazykem latina, v novověku jím byla francouzština a v novodobých dějinách angličtina. Paradoxem je, že světový jazyk se většinou neodvíjí od četnosti mluvčích, ale stává se jím na základě  postavení a významu  toho či onoho státu nebo země ve světě.
   Ke zvládnutí  kteréhokoli jazyka je potřeba trpělivost a vytrvalost. Žádnému se nelze naučit nějakým rychlokurzem, pokud ho chcete umět opravdu dobře, je třeba se na něj soustředit. Pokud se člověk rozhodne chodit na nějaký jazykový kurz mimo školu, potřebuje cítit aspoň nějaký vztah k tomu jazyku, jinak to asi nepůjde moc dobře. V jazykových školách se nehodnotí známkami, není tedy třeba mluvit o motivaci. Motivací je v tomto případě jenom láska k jazyku.
    Nezapomínejme však na náš mateřský jazyk – češtinu. I když si myslíme, že již dokážeme mluvit velmi dobře, což je pravda, i rozumět velmi dobře, což je také pravda, je zde možnost se stále zdokonalovat. Je přece tolik slov, která ještě neznáme. A ne každému se poštěstí mít takovou slovní zásobu, jakou měl třeba Karel Čapek.

Kateřina Zlesáková