Osobu, kterou vám budu popisovat, všichni moc dobře znáte. Do třídy vejde s blaženým úsměvem na tváři a u katedry spustí: „No, posaďte se prosím.“
    Hodina začíná a na nás studenty se valí jedna otázka těžší než druhá, když neví jeden, ptá se dál a dál, dokud prostě někdo nebude vědět. V hodinách se pilně pracuje, nikdo si nedovolí dělat něco jiného, natož třeba spát. Písemky jsou nepříjemně těžké a osoba si na nich dává záležet. I přes obtížnost tohoto předmětu je vyučující občas vtipný a tak se ponurá atmosféra alespoň trochu uvolní.
   Naše osoba je také charakteristická zadávanými úkoly, jelikož na konci hodiny se ptá, jestli nějaký chceme – nikdo samozřejmě nedokáže odporovat a tak všichni s ironickým úsměvem výzvu přijímají. Studenti mají také velmi často vytvářet otázky k probíranému tématu a ptát se kohokoliv jiného ve třídě. Jednou za čas tuto osobu slyšíme ve školním rozhlase a obvykle začíná těmito slovy: „Tak mám tady...“ Poslední indícií je, že když si chceme odskočit na záchod, musíme to vyučujícímu říct velice specifickým způsobem, jinak můžeme být tázáni: „Co teď máš? Máš češtinu, nebo matiku, nebo..?“ A jsme v tom až po uši!

Marek Skalský