Upřímnost. Jsou lidé upřímní? Říkají to, co si myslí? Říkají vždycky pravdu i za cenu toho, že někomu ublíží? Ne…
Je mi to líto. Život by přece měl být založený na upřímnosti. Mnohdy to není ten nejlepší způsob, který můžeme zvolit, ale osobně mám nesmírnou radost, když jsou ke mně lidé upřímní. Když mi do očí řeknou pravdu. Řeknou mi, co si o mně myslí , i když to není hezké.

Sama jsem se upřímnosti naučila. Teď už si nedokážu představit, že bych se musela přetvařovat. Tvářit se, že se mi něco líbí, i když si myslím pravý opak. Být na někoho milá a hodná, i když mě ten dotyčný za zády pomlouvá a vlastně mě nemá rád.
Po pravdě řečeno, je to jedna z věcí, které mi vadí. A vadit stále bude. Přetvářka. Neupřímnost. Faleš… A další takové zvláštní chování, které je mezi námi bohužel stále běžné.
Co je to vlastně ta upřímnost? Je to pravda. Jsou to naše vyslovené myšlenky. Nemusíme ale přeci říkat vše, co nás napadne. Měli bychom především říkat to, co doopravdy cítíme a jsme si jisti, že to říci chceme.
Měli bychom si to také nejprve rozmyslet. Můžete někomu říct, co si o něm myslíte, ale uvědomte si, že upřímnost není posměch vůči druhým. Urážení někoho pro to, jak vypadá nebo pro to, kým je. Protože v tu chvíli to není upřímnost, ale pouze ukázka toho, že neumíte tolerovat. Že se umíte pouze posmívat.
Naučit se upřímnosti je svým způsobem druh umění. Cesta k ní není lehká. Ale když se jejímu kouzlu naučíte, některé věci to usnadní. Některé naopak zkomplikuje. Je jen na vás, jak se s tím vypořádáte. Zda dojdete až na konec, nebo to přestanete řešit a budete žít stejně jako doposud. Ale když to dokážete, tak se po tom všem, čím si projdete, budete cítit skvěle. Myslím, že já sama se cítím skvěle. Myslím, že jsem upřímná. Miluji to. Miluji ten pocit.
Ovšem nechci nikomu mluvit do jeho života. Ten musí žít každý sám. Podle sebe. Jak sám uzná za vhodné. Já jsem chtěla jen tlumočit svůj názor. A chtěla jsem také pouze doporučit, aby si každý vyzkoušel jednat podle svého srdce, aneb, jak se říká:

„Co na srdci, to na jazyku“

Přemýšleli jste někdy o svém životě? Záleží všechno, co nám osud přivane do cesty, na našich rozhodnutích, nebo je to všechno jenom souhra náhod ?
Já osobně si myslím, že svůj život píšeme z větší části my sami. Něco tedy ovlivnit na svém životě nemůžeme, ale zas jsou tu věci, které ovlivnit lze. Osud nám staví do cesty mnoho překážek, které se snažíme překonat, a to jakýmkoliv způsobem. Nezáleží na tom, jestli mu jdeme vstříc nebo ne. Každý má svůj osud, to nepopírám, ale ne každý se za ním rozhodne jít. A nezáleží na tom, jestli ten osud následuješ, nebo ne. Buduješ si vlastní cestu, která tobě bude vyhovovat tím nejlepším způsobem.

Jednu z hlavních rolí ve všem podle mě stejně hraje náhoda. I když se může zdát, že shoda náhod je samotnou náhodou, není tomu tak. Všechno vnímáme zcela odlišným způsobem. Nezáleží jen na vás a na tom, co vám přiletí přímo pod nos. Záleží především na okolí a jeho situaci. V každé situaci se přeci člověk chová zcela odlišně. V jednu chvíli si myslíte, že je dění kolem vás jedna velká náhoda, ale postupem času si uvědomíte, že právě ta velká náhoda mohla být vaším osudem. Ale není to zase tak, že by náhoda řídila celý váš život. Vaše rozhodnutí je tou řídící jednotkou a také má své důvody. Každý to především vidíme zcela jinak, takže není zas dobré dělat nějaké konečné rozhodnutí o tom, jak to celé vlastně je.
Podle mě se názory lidí na tuhle otázku liší. Můžete změnit svůj názor klidně následující den, protože se naskytne jiná situace než dříve a tím pádem máte i jiný pohled na všechno, co se kolem vás děje. Proto nám nezbývá nic jiného, než se potácet svým životem dál a nebrat v potaz, zda-li je to osud, nebo náhoda. Co na tom sejde, když stejně se rozhodneme podle svého vlastního gusta a půjdeme tam, kam nás táhne naše srdce a vědomí, že tu nejsme zbytečně a že i my máme na tomhle světě nějaký význam.