| ZLODĚJ ÚSVITU |
James Barcley
Kroniky havranů – Zloděj úsvitu
Příběh plný krve, soubojů, magie, zla a dobra, odehrávající se ve světě, který se chystá napadnout šestice nejčernějších mágů v historii a nakonec skupinka Hrdinů (záměrně psané s velkým H), kteří se chystají všechny zachránit. Nepřipomíná vám to něco?
Pochopitelně připomíná.
Jedná se totiž o zcela běžný fantasy příběh poslední doby. Ani zkušeného čtenáře však nepřestane udivovat, kolik variací této šablony může být vymyšleno. James Barclay ji pojal zcela osobitě.
Týká se to hlavně magie a many. Anglický spisovatel navrhl originální způsob i podmínky vyvolávání kouzel (i když se nezapře jistá inspirace v počítačových hrách) – sesílání je závislé na určitém množství many a na síle mága. Při jeho tvoření musí mág vytvořit specifický „vzorec many“. Dále existují jistá „odstíněné“ místnosti, do které neproudí mana, jinak zastoupená ve všem, a tedy se v nich nedá čarovat. Některá kouzla může sesílat jednotlivec, jiná – například dimenzionální – potřebují sílu až padesáti mágů. A tady si na sebe James upletl svůj bič – je záhadné, že na vyvolání mezi dimenzionální vlny je potřeba padesát mágů a dva týdny ustavičných příprav, zatímco na Zloděje úsvitu, největšího kouzla všech dob, stačí jediný a ještě ani ne nejlepší. Dobře rozvinutý příběh tím poněkud ztrácí na věrohodnosti.
Věrohodnost ale zdaleka neztrácí úplně. Až na drobné výjimky se Barclay úzkostlivě drží realističnosti a se svými hrdiny se vůbec nemazlí. Dovede si přiznat, že jakkoli jsou Havrani výborní bojovníci, nejsou nesmrtelní. Ani s ostatními postavami nemá mladý spisovatel přehnaný soucit a jako ztělesněný osud smýká svými postavami kamenitou cestou života. Citlivý čtenář kvůli tomu zažije hned několik šokujících překvapení. Ke konci knihy si čtenář nemůže být jistý ani tím, kdo přežije a kdo zemře.
Snaha o realismus se projevuje i na charakterech. V knize vystupují hrdinové i zbabělci, zrádci i přisluhovači. Ačkoli tato snaha obloukem míjí hlavní protagonisty, čtenáře přecpaného dokonalými charaktery (ať už zlými, či dobrými) to potěší. S tím však souvisí zarážející skutečnost – proč se v příběhu vůbec nevyskytují obyčejní lidé? Kdokoli, kdo hovoří nebo o kom je hovořeno, je významný. Chybí tu rozhovor s řadovým vojákem nebo krátký příběh chudého vesničana trpícího válkou, tolik typické například pro tvorbu Sapkowskiho. Jsou to detaily, ale právě s nimi získá příběh nový, lepší rozměr.
Když už si James Barclay vybral významné postavy, myslel to skutečně vážně. Nenajdou se tady dva stejné charaktery, protagonisté do sebe doslova vráží rozdílnými povahami a nejeden konflikt vzniká právě slovní přestřelkou, či vzájemnou nenávistí. Takto zpracované psychologické pochody přisají čtenáře ke křeslu a nepustí ho ani na vteřinku.
Oním příslovečným křeslem by se dala tato recenze ukončit. Barclay do světa vypustil zajímavý námět, který všem dává na vědomí, že opravdoví Hrdinové z knih nejenže nezmizeli, ale vrací se ve zcela nových kabátcích.
Kroniky havranů – Zloděj úsvitu
Příběh plný krve, soubojů, magie, zla a dobra, odehrávající se ve světě, který se chystá napadnout šestice nejčernějších mágů v historii a nakonec skupinka Hrdinů (záměrně psané s velkým H), kteří se chystají všechny zachránit. Nepřipomíná vám to něco?
Pochopitelně připomíná.
Jedná se totiž o zcela běžný fantasy příběh poslední doby. Ani zkušeného čtenáře však nepřestane udivovat, kolik variací této šablony může být vymyšleno. James Barclay ji pojal zcela osobitě.
Týká se to hlavně magie a many. Anglický spisovatel navrhl originální způsob i podmínky vyvolávání kouzel (i když se nezapře jistá inspirace v počítačových hrách) – sesílání je závislé na určitém množství many a na síle mága. Při jeho tvoření musí mág vytvořit specifický „vzorec many“. Dále existují jistá „odstíněné“ místnosti, do které neproudí mana, jinak zastoupená ve všem, a tedy se v nich nedá čarovat. Některá kouzla může sesílat jednotlivec, jiná – například dimenzionální – potřebují sílu až padesáti mágů. A tady si na sebe James upletl svůj bič – je záhadné, že na vyvolání mezi dimenzionální vlny je potřeba padesát mágů a dva týdny ustavičných příprav, zatímco na Zloděje úsvitu, největšího kouzla všech dob, stačí jediný a ještě ani ne nejlepší. Dobře rozvinutý příběh tím poněkud ztrácí na věrohodnosti.Věrohodnost ale zdaleka neztrácí úplně. Až na drobné výjimky se Barclay úzkostlivě drží realističnosti a se svými hrdiny se vůbec nemazlí. Dovede si přiznat, že jakkoli jsou Havrani výborní bojovníci, nejsou nesmrtelní. Ani s ostatními postavami nemá mladý spisovatel přehnaný soucit a jako ztělesněný osud smýká svými postavami kamenitou cestou života. Citlivý čtenář kvůli tomu zažije hned několik šokujících překvapení. Ke konci knihy si čtenář nemůže být jistý ani tím, kdo přežije a kdo zemře.
Snaha o realismus se projevuje i na charakterech. V knize vystupují hrdinové i zbabělci, zrádci i přisluhovači. Ačkoli tato snaha obloukem míjí hlavní protagonisty, čtenáře přecpaného dokonalými charaktery (ať už zlými, či dobrými) to potěší. S tím však souvisí zarážející skutečnost – proč se v příběhu vůbec nevyskytují obyčejní lidé? Kdokoli, kdo hovoří nebo o kom je hovořeno, je významný. Chybí tu rozhovor s řadovým vojákem nebo krátký příběh chudého vesničana trpícího válkou, tolik typické například pro tvorbu Sapkowskiho. Jsou to detaily, ale právě s nimi získá příběh nový, lepší rozměr.
Když už si James Barclay vybral významné postavy, myslel to skutečně vážně. Nenajdou se tady dva stejné charaktery, protagonisté do sebe doslova vráží rozdílnými povahami a nejeden konflikt vzniká právě slovní přestřelkou, či vzájemnou nenávistí. Takto zpracované psychologické pochody přisají čtenáře ke křeslu a nepustí ho ani na vteřinku.
Oním příslovečným křeslem by se dala tato recenze ukončit. Barclay do světa vypustil zajímavý námět, který všem dává na vědomí, že opravdoví Hrdinové z knih nejenže nezmizeli, ale vrací se ve zcela nových kabátcích.
Jiří Jirkovec